Jezevčíkovy stránky
Jezevčíkovy stránky
Akce Hosín proběhla ve dnech 10. - 11. 5. 2003
Zúčastnili se ji členové: MartinM-LSD, WeWerka, Jezevčík, Eos, Dallila, Andílek a Free.
Když jsme se v sobotu ráno já, Eos a Dallila vzbudili, začali jsme se chystat na akci. Jelikož jsme nebyli pořádně domluveni, volala Dallila Martinovi, aby zjistila kdy se vyjíždí a kde se sejdeme. Zjistila ale, že Martin a WeWerka ještě spí a probuzení jim neudělalo dvakrát dobře. Dále zjistila že nemáme mapu Hosína a že bychom ji tedy měli vytisknout. Taky volala Andílkovi a Freemu. Ti byli už přichystáni a čekali na nás. Posnídali jsme tedy a naplánovali že mapu vytiskne Eos v práci, po cestě do Hosína. Po odchodu z bytu jsme naskládali věci do Eosova auta a tím zaplnili celý kufr. Vyjeli jsme tedy na cestu. Nejdříve do Popovic, vyzvednout Andílka a Free. Ti ale měli problém naskládat své vybavení do auta, které již bylo přeplněno našimi věcmi. Po promyšleném přeskládání batohů jsme vyrazili dál. Po cestě jsme se setkali s Martinem a WeWerkou a já si přesedl k ním, aby se nás v jednom autě nemačkalo 5. Martin ještě rozdal vysílačky, tak že jsme měli zajištěno spojení mezi vozidly. Pokračovali jsme v cestě směrem k Eosovému pracovišti, kde Eos vytiskl mapu Hosína. Pak už nám nic nebránilo vydat se na cestu vstříc podzemním prostorám. Po cestě si WeWerka testovala spolehlivost brzd svého auta. Když to tak, tak ubrzdila za Eosem, zjistila že brzdy jsou funkční.
Nejdříve jsme dorazili do Příbrami, kde jsme si prohlédli Hornické Muzeum. Viděli jsme parní stroj, který tahal těžní klece, projeli jsme se důlním vláčkem a prošli pár štol. Potom jsme pokračovali v cestě dál až na Hosín.
Zaparkovali jsme auta u lesa, vzali jsme si jen to nejnutnější a šli do lesa ke vchodu do podzemního dolu. Já s Eosem jsme se ještě chvíli zdrželi u auta a ostatní již vyrazili k místu. Měli jsme pak problém je najít, ale nakonec jsme ke vchodu dorazili taky. Tam jsme se převlékli a vytáhli z baťohu světla a mapy. Vešli jsme otvorem do štol a po projití pár metrů blátem, jsme nerazili na vodu. Některé části štol byly totiž po kolena zatopeny vodou.
Ti co měli gumáky nebo náhradní obuv šli spokojeně dál. Já, Free a Andílek jsme si museli zout boty a jít bosky, neboť jsme měli jen tenisky, které jsme si nechtěli namočit. Free přešel v klidu. Já jsem šel opatrně a vychutnával si ten hnusný pocit z toho, jak se mi nohy zanořovaly do neznámého bahna. Potřebovali jsme projít asi 30 metru zatopené chodby a já v půlce myslel že to nezvládnu, jak mi mrzly nohy. Voda měla kolem 7 stupňů celsia. Andílek to vzdala po pár krocích a říkala že tam nejde, neboť je voda moc studená.. Nepomohlo ani přemlouvání Free a WeWerky. Zůstala tedy venku v lese. My jsme šli dál a postupně jsme procházeli štoly Hosína. Velká část štol byla zatopena. Já a Free jsme asi po třech stech metrech zjistili, že nemá smysl se neustále obouvat a vyzouvat abychom si nenamočili boty, protože by jsme strávili polovinu času jen přezouvání. Sundali jsme botky a chodili bosky.
Martin chodil jako první a dalo by se říct že dělal navigátora. Eos byl tak trochu samostatná jednotka, neboť měl taky mapu a běhal sem tam, sem tam aby si prošel co nejvíce úseku. Takže jsme ho viděli vždy jen krátce. Vždy šlo nejdříve slyšet čvachtáni vody, pak bylo vidět světlo a na okamžik rychle pochodujícího človíčka s berli v ruce. Byl vidět jen na křižovatkách. Největší starost o něj měla Dallila. Vždy když už se dlouho neobjevil, ptala se kde je. Jenže to nikdo nevěděl.
Štoly jsou vysoké, místy až 9 metrů a široké asi kolem 1,5 metrů. Mají tvar podobný lomenému gotickému oblouku. Protože jsou z pískovce, dají se do nich jednoduše vytesávat různé ornamenty. Cestou jsme potkali mnoho výtvorů od neznámých sochařů.
Prošli jsme asi 1.5 km chodeb z celkové délky 5.7 km. Byli jsme v Hosíně I. A II. Do Hosína III. Jsme nešli, neboť je na lepší vybavení než jsme měli. Je to ale pěkné bludiště. Bez mapy bychom daleko nedošli. Ještě že jsme ji na poslední chvíli vytiskli. Andílek na to přišla na vlastní kůži. Nechtělo se jí totiž na nás čekat, tudíž se vydala za námi. Právě proto, že neměla mapu, šla jinudy. Když už se ale dostávala do hlubokých vod, vrátila se zase zpátky.
Když jsme došli zpátky na začátek a zkušený navigátor Martin nás vyvedl na světlo boží, zjistili jsme že potřebujeme vodu jako sůl. Byli jsme špinaví od hlavy k patě. Já teda od hlavy k polštářkům. Šli jsme tedy zpátky k autům a jelikož tam byl příkop kde stála voda po deštích, nahrnuli jsme se k němu a začali umývat nejen sebe, ale i boty a oblečky.
Převlékli jsme se zase do čistého a bylo fajn. Pak jsme se krmili. Lidi, kteří projížděli sutana kolem, se nechápavě dívali, co jsou to tam za blázni. Takže to bylo docela legrace.
Jelikož se pomalu blížil večer, jeli jsme najít nějaký kemp a utábořit se. Nedaleko Hluboké jsme zajeli do kempu Bezdrev. Zaparkovali jsme a šli zaplatit. Jenže v budce, která tam byla postavena nikdo nebyl a navíc měla rozbité okno. Šli jsme tedy hledat majitele, ale našli jsme jen partu lidiček, kteří hráli volejbal. Ti se už z dálky hlasitě smáli a volali na nás ať si jdeme zahrát s nimi. Od nich jsme se dozvěděli že tam kromě nich nikdo není a ať se utáboříme kde chceme. Objeli jsme tedy kemp a vešli do něj z druhé strany v domnění, že tam už někdo bude. Potkali jsme ale jen uklízečku a ta nám řekla že není sezona a tudíž tam majitele nejsou. Ať si někde postavíme stany a neřešíme to. Prošli jsme si tedy kemp, našli vhodné místo a postavili stany. Potom jsme rozdělali oheň, dojeli do Hluboké pro pivo a vegetili. Po chvíli začalo jemně pršet, tož jsme si postavili jednoduchý přístřešek abychom mohli zůstat u ohně. Kolem půl noci jsme šli spát.
Ráno bylo zajímavé probuzení. Přijela majitelka kempu a chtěla po nás peníze. Marně jsme ji říkali že to není fér takové jednání, ale nic to nepomohlo. Trochu nás ale zarazilo že chce mnohem více než má uvedeno na vstupu do kempu. Tak na to jsme jí už neskočili a zaplatili jen to co má napsáno na ceduli. Posnídali jsme, zabalili stany a jeli zas dál.
Vydali jsme se tentokrát do jeskyně v Chýnově. Cestou jsme byli neustále ve spojení vysílačkami. Sestup do Chýnovské jeskyně byl poněkud příkrý a hladký. Ale nikdo sebou nesekl o zem.
Jeskyně je to opravdu hezká. Nejsou tady sice krápníky, jelikož je to jeskyně dolomitová, ale jsou tady jiné zajímavosti. Na stropě jsou tzv. oka, což jsou díry vymleté od protékající vody, která zde v minulosti protékala. Z jedné prostory je udělána kaple. Při prohlídce zde zhasnou světla a pouštějí vážnou hudbu. Jelikož má jeskyně dobrou akustiku, lahodí táto hudba uchu.
Po opuštěni Chýnova jsme se vydali na cestu do Tábora, prohlédnout si jeho středověké podzemí. Když jsme přišli ke vstupnému, řekl nám ten pán, že si budeme muset počkat, že prohlídka je až za hodinu. Tak jsme teda řekli že počkáme. Na to nám vzápětí oznámil, že jestli teda nechceme čekat, můžeme si to projít sami. Tomu jsme byli moc rádi, neboť bez průvodce se líp dýchá. Vešli jsme tedy do podzemí a okamžitě se projevilo naše nadšení pro podzemní prostory. Objevovali jsme hlavně ty místa, které nebyly veřejnosti přístupné. Prošli jsme všechno možné.
Nakonec jsme si dali závod na čas. Kdo proběhne podzemím až na druhou stranu nejdříve. Vyhrál to Free. Trvalo mu to 2 minuty. Ostatní jsme doběhli hned za ním. Jen Dallila nějak nepochopila co se děje a tudíž zůstala na druhé straně sama. Bylo to docela o hubu. Jednak tam podlaha klouže a za druhé se člověk velmi špatně orientuje. Přece jen je tam dost odboček a zákoutí.
Když jsme vyběhli z podzemí, vyšli jsme si ještě pár schodů na kostelní věž. Od tamtu byl skvělý výhled na okolí. No a pak už jsme šli na oběd a jeli jsme zase zpátky domů.
